Historie

Historie města Vejprty

Nejstarší dějiny Vejprt jsou zahaleny mlhou. O jejich založení nejsou zachovány žádné věrohodné doklady. Snad za první spolehlivější zprávu můžeme považovat údaj, že rodina Weiberg ze Saské Míšně na počátku patnáctého století založila v místě dnešních Vejprt hamr na zpracování železných rud zvaný Weinberg. Dalších sto let je však zase zahaleno do neproniknutelného oparu. Teprve v roce 1506 se mlha zvedá a my máme potvrzeno, že v tomto roce dává Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic Hansi Schneiderovi pustý hamr Veyberth v léno. Jaké byly další osudy této oblasti po dobu půl století, nevíme. Teprve od roku 1550 již máme obraz Vejprt jasnější a spolehlivější. V tom roce tady totiž byla větrem vyvrácena mohutná jedle a pod jejími kořeny se objevila silná stříbronosná rudná žíla. Tehdejší přísečnický hejtman, pod jehož pravomoc území spadalo, tu nechal razit hlubokou štolu pojmenovanou Johann in der Wüste (Jan na poušti). Kolem štoly pak vznikla hornická osada Neugeschrei (dnešní Nové Zvolání). V okolí byly raženy další štoly a důlní podnikání přinášelo velmi dobré výsledky. Jeho rozvoji napomáhal i Majestát Rudolfa II. z roku 1609, zaručující v českém království náboženskou svobodu. Proto se tu mohli ve velkém počtu usazovat cizí horníci. Jejich postavení bylo dobré i díky dekretu z 3. ledna 1607, jímž povolil Rudolf II. všem havířům a řemeslníkům zde usedlým svobodně zacházet se svým majetkem. Povolil také každému obyvateli provozovat řemeslo, povolil městskou váhu a zřízení městských lázní. Po deseti letech, za vlády Matyáše, získaly Vejprty spolu se třemi horními městy (Přísečnicí, Výsluním a Horou Sv. Šebestiána) společný výsadní list (Freikaufsbrief), a tím povýšení na královské horní město. Z té doby pochází pravděpodobně i městský znak.

Za vlády Ferdinanda II. začaly pro nekatolické obyvatele země zlé časy - obracení na katolickou víru. Na žádost saského kurfiřta povolil Ferdinand II. obyvatelům krušnohorských měst tři roky na rozmyšlenou, ale havíři se své víry nezřekli, a tak od roku 1628 začalo velké stěhování do Saska. Přispěly k němu i události třicetileté války. Útrapy války vyvrcholily v letech 1639 až 1641, kdy Krušnohoří zle zpustošil švédský generál Banner. Kromě jiných měst a obcí vypálil i Vejprty. Šachty byly zatopeny, havíři prchli do Saska. Přes všechny válečné útrapy však Vejprty neutrpěly tolik jako některá jiná místa Krušnohoří. V polovině sedmnáctého století, podle údajů Berní ruly, bylo ve Vejprtech devadesát dva obydlených usedlostí, pět bylo pustých a jedna bez jakýchkoliv jiných údajů. Byť zpustošení bylo menší než jinde, zůstaly Vejprty v polovině sedmnáctého století báňským městem jen podle jména. Berní rula nám zanechala detailní obrázek o stavu a charakteru výrobní struktury obce. Osmdesát šest z dvaadevadesáti usedlých rodin obdělávalo zemědělskou půdu. Z nich dvaašedesát žilo jen z výnosu zemědělského podnikání. Vedle zemědělců žilo v obci dvacet pět rodin živících se různými řemesly a živnostmi. Jedenáct rodin se živilo formanstvím, protože tomuto oboru nahrávala jednak příhodná poloha města na důležité obchodní cestě z Podkrušnohoří přes Přísečnici do Annabergu, jednak nutnost dovážet pro obyvatele potraviny a spotřební zboží. Přírodní podmínky neumožňovaly větší rozvoj zemědělství, které nedokázalo vyrobit dostatek potravin pro všechny lidi. Osmašedesát usedlých rodin obdělávalo sice zemědělskou půdu, ale té bylo velice málo.
Zemědělství a řemeslná výroba se pro špatné podmínky tedy nemohly stát základnou dalšího ekonomického rozvoje Vejprt. Město začalo vzkvétat až od devadesátých let sedmnáctého století, a to díky novému rozmachu hornictví. Vzhledem k tomu, že bohatá stříbronosná ložiska kolem Vejprt byla objevena až po roce 1550, nebyla příliš vyrubána. Rozkvět města začal tím, že v roce 1685 majitel železáren ze saského Wiesenthalu shromáždil větší kapitál a v roce 1688 začal s těžbou v dole Jan na poušti za podpory krále. Ten osvobodil vejprtské dolování od vojenských daní, odpustil berní a kontribuční nedoplatky. V roce 1697 byl v širokém okolí zahájen soukromými těžaři rozsáhlý průzkum, který vedl k otevření řady nových dolů. Za Karla VI., v roce 1713, pracovalo v revíru Vejprt již deset a v revíru Nové Zvolání devět dolů. Obnovování těžby v dřívějších šachtách bylo ale ztěžováno zaplavováním šachet vodou a nutností jejího odčerpávání. Některé z nich musely být dokonce uzavřeny, i když v nich byly nalezeny žíly bohatých rud. Náklady na provoz stříbronosných dolů ve Vejprtech byly v letech 1713 až 1721 celkem 23 699 zlatých, ale celkový výnos dolů za totéž období byl pouze 3 946 zlatých. Přesto tavírna stříbrných rud prosperovala, ovšem pak začala její rentabilita klesat a nakonec v ní byly práce v roce 1751 úplně zastaveny a její budova byla stržena.

K úpadku hornictví ve Vejprtech (a nejen tam) přispěly i události za válek po roce 1740 o habsburské dědictví po smrti Karla VI. Znamenaly odchod cizozemských, převážně saských kapitálově silných těžařů. Z úpadku se vejprtské hornictví začalo probouzet v poslední třetině osmnáctého století zásluhou hraběte Kolovrata, prezidenta Dvorské komory. Z jeho podnětu byly obnoveny práce na dole Antoni Zache. Pokus o obnovu činnosti byl úspěšný, protože důl dal za jediný rok čistý zisk 3 600 zlatých. Vláda se starala i o technický rozvoj povoláním havířů ze Slovenska, aby ve Vejprtech zavedli stavbu vodotěžných strojů novější konstrukce a žentourový pohon na těžbu rud. Přesto od třicátých let devatenáctého století dolování již jen živořilo. Ještě v roce 1843 byla ražena štola do hloubky sto padesáti metrů, ale ani tam nebyly nalezeny bohatší rudné žíly. Rakouský stát dolování v červenci 1845 zastavil. Veškerý majetek byl prodán soukromníkovi ze sousedního Saska za 4 500 zlatých. Ten sice slíbil těžbu obnovit, ale nikdy tak neučinil.

VEJPRTŠTÍ HLEDAJÍ NOVÉ ZDROJE OBŽIVY

Protože zemědělství, hornictví (s výjimkou několika krátkých období jeho rozkvětu) a ani tradiční řemesla nebyly ve Vejprtech spolehlivým zajištěním dobré životní úrovně, bylo nutno hledat jiné zdroje obživy. I když se již v roce 1561 prostřednictvím Barbary Uttmannové z Annabergu šíří v Krušnohoří paličkování krajek, ve Vejprtech se objevilo teprve roku 1693 a stalo se pak důležitou součástí obživy zdejšího obyvatelstva. Podobně tomu bylo i se znalostí prýmkařství, které vzniklo v Belgii a postupně se šířilo po Evropě. Již dříve však, počátkem sedmnáctého století, se uchytila ve Vejprtech výroba hlavní k puškám. První doložený hamr, který tyto polotovary vyráběl, postavil ve Vejprtech v roce 1630 Hans Bittner. Krátce nato pracovaly v obci další čtyři kovárny hlavní. Železo výborné kvality se dováželo z Kovářské. Netrvalo dlouho a začaly se tu vyrábět i nabijáky a bajonety. Z prvních nesmělých počátků se výroba zvětšovala tak, že 21. července 1743 byl ve Vejprtech založen puškařský cech. Zpočátku se musely puškové hlavně posílat do Prahy ke zkušebnímu výstřelu a teprve potom se kompletovaly na hotové výrobky, a to v Karlových Varech, Falbrově huti nebo ve Vernéřově. Tento způsob finální výrobky značně zdržoval i zdražoval. Proto byla na žádost Vejprtských v roce 1790 zřízena zkušebna hlavní ve městě a pušky byly kompletovány na místě. Od roku 1790 byl do Vejprt přidělen inspekční důstojník, který měl zkoušení hlavní na starosti. V roce 1798 byla proti domu čp. 586 zřízena střelnice, kde se hlavně zkoušely. Zrušena byla teprve v roce 1877. Výroba pušek ve Vejprtech stále stoupala: v roce 1748 měli vejprtští puškaři dodat státu šestnáct set ručnic, v roce 1758 již tři tisíce kusů a v roce 1768 dokonce pět tisíc kusů ročně. Výroba přinášela do Vejprt hodně peněz. Za ručnici platil stát osmnáct zlatých, takže při dodávce pěti tisíc kusů to bylo devadesát tisíc ročně. Prosperita však netrvala věčně. S koncem napoleonských válek v roce 1816 skončily i vládní zakázky. Najednou byl nedostatek práce. Puškaři začali sice vyrábět lovecké pušky a pistole, ale poptávka nebyla tak veliká. A tak nastaly zlé časy. Vláda s ohledem na vážnou situaci objednala v roce 1817 znovu ve Vejprtech tři tisíce pušek. I v dalších letech šly do Vejprt objednávky na určité množství zbraní, ale dřívějšího rozsahu již nikdy nedosáhly, mimo jiné i vlivem silné konkurence rakouských továren. Ve Vídni a Štýrsku vznikaly moderní zbrojovky, zatímco ve Vejprtech se zbraně vyráběly stále ručně. Nakonec byly puškařům dodávány součástky továrně vyrobené a ve Vejprtech se z nich pušky kompletovaly. I to ale bylo nakonec v roce 1864 zastaveno.
Puškařství nebylo jediným odvětvím, které nahrazovalo ve Vejprtech práci za upadající hornictví. Ještě v době plného rozkvětu dolování se začalo v Krušnohoří rozvíjet krajkářství -- paličkování i obchod s krajkami. Brzy začalo paličkovat v Krušných horách, v bývalých důlních městech, na deset tisíc lidí. Rozvoj krajkářství podporoval i stát.
V roce 1751 prohlásila Marie Terezie krajkářství za svobodnou živnost a v roce 1767 založila v Praze krajkářskou školu. Další školy pak byly založeny začátkem devatenáctého století, mezi jinými v roce 1817 v Měděnci a Přísečnici a v roce 1856 v Kovářské. To přispělo k dalšímu rozšíření tohoto výrobního odvětví v naší oblasti. Autor známé Topografie Schaller uvádí v roce 1787 v celém přísečnickém panství čtyřiadvacet mistrů a 1 428 krajkářek. V samotných Vejprtech bylo kolem roku 1800 devět větších a mnoho dalších menších obchodníků s krajkami. Ještě v roce 1813 bylo v Krušných horách kolem čtyřiceti tisíc krajkářek. Ale pak se začal jejich počet rychle zmenšovat. Příčina? Konkurence krajek vyráběných strojově.
Jiným zdrojem obživy se stalo prýmkařství. Do Krušných hor, tedy i do Vejprt, se dostalo v osmnáctém století. Velmi rychle se tu však rozšířilo a brzy byly vejprtské výrobky žádaným zbožím nejenom na tuzemském, ale i zahraničním trhu. Důležitou úlohu přitom hrály české skleněné korálky, kterými bylo toto zboží zdobeno. Bylo tak žádané, že sem jezdili nákupčí až z Anglie a dokonce i z Ameriky. Jen v roce 1887 bylo například vyexpedováno přes čtyři sta tun tohoto zboží. Původně ruční výroba prýmků byla později nahrazena stroji. První byl dovezen z Paříže, ale druhý stroj vyrobil již vejprtský strojař J. A. Müller. Výroba ve městě dosáhla takového rozmachu, že tu v roce 1898 pracovalo padesát firem, z toho dvacet zahraničních.

PRUDKÝ ROZMACH VE DRUHÉ POLOVINĚ DEVATENÁCTÉHO STOLETÍ

Úpadek a stagnace města, způsobené útlumem hornictví, byly ve druhé polovině devatenáctého století překonány. Ba co víc, došlo k velmi prudkému rozvoji. Napomohlo tomu i zřízení železnice Chomutov--Vejprty, která byla dána do provozu 15. února 1782 nejprve pro nákladní, o něco později i pro osobní přepravu. Vznikaly nové podniky, rodily se pracovní příležitosti, přibývalo lidí. Jestliže v roce 1854 žilo ve Vejprtech 3 471 lidí, v roce 1890 to již bylo 8 351 a v roce 1912 dokonce 13 019. V roce 1854 se Vejprty řadily podle počtu obyvatel na osmdesáté první místo mezi městy v českých zemích, v roce 1910 postoupily na čtyřicáté místo. S růstem města se zlepšovala i jeho vybavenost: například v roce 1889 byla zřízena první pošta (v roce 1927 měly Vejprty již čtyři poštovní úřady), 12. července 1891 předali bratři Pohlovi, majitelé továrny na punčochy a pletené zboží, obci nemocnici, kterou postavili na vlastní náklady, v roce 1894 byl zaveden telefon, v roce 1896 začaly pracovat jatky, v roce 1898 elektrárna, v roce 1911 byl zaveden vodovod.
Srovnáme-li vývoj Vejprt v tomto období s jinými městy našeho regionu, vidíme, že byl mnohem rychlejší, než například u Přísečnice, která byla dlouho městem důležitějším. Ta již v roce 1854 "pokulhávala" za rychleji se rozvíjejícími Vejprty, a byla proto již jen na osmaosmdesátém místě mezi českými městy. Do roku 1900 klesla na sto dvaašedesáté místo, zatímco Vejprty postoupily na čtyřiačtyřicáté místo. Podobně rychlejší rozvoj lze vysledovat i v porovnání s Kadaní, která byla v roce 1854 na šedesátém sedmém místě (měla o sto čtyřiadevadesát obyvatel víc, než Vejprty). Toto místo si zachovala i v roce 1900, ale obyvatel měla již o 2 581 méně.
Ekonomický rozvoj znamenal i změnu společnosti. Vytvářela se vrstva podnikatelů, vrstva drobných řemeslníků a živnostníků a samozřejmě i vrstva dělníků. Vznikala zkrátka občanská společnost, vědomá si svých práv, svých potřeb, ale i své síly. Projevilo se to kromě jiného i vznikem různých společenských, profesních, zájmových a jiných spolků. První počátky tohoto občanského uvědomování spadají i ve Vejprtech do revolučního roku 1848. I tady vznikla tehdy národní garda a čtenářský spolek. Po potlačení revoluce dlouho nikoho nenapadlo o nějakém spolku uvažovat. Teprve po pádu Bachova absolutismu se i společnost ve Vejprtech začala probouzet. Jako první byl 21. dubna 1862 založen Spolek vojenských veteránů a později vznikaly spolky další: zájmové, vojenské, pěvecké, požární, podpůrné, ženské či profesní. Všechny to byly spolky německé. Češi se totiž ve Vejprtech připomínají poprvé v roce 1880. V roce 1910 jich tu žily jen necelé dvě desetiny procenta, zanedbatelná menšina. Ale blížila se chvíle velkých změn. Změn především politických.

VEJPRTY PO MNICHOVU

Jaké důsledky měl Mnichov pro vejprtskou ekonomiku, spolehlivě nevíme. Jisté je, že Vejprty se staly z města kvetoucího a prosperujícího městem se značnými potížemi. Spolehlivé údaje máme o pohybu obyvatelstva. Mnichov znamenal především jeho úbytek o 1 107. Stejně jako jinde v pohraničí, odešli vedle Čechů i někteří Němci, především sociální demokraté a komunisté. Válka, která po Mnichovu vypukla, odčerpávala pracovní síly, měnila charakter výroby, přinášela zásobovací potíže, ale i množící se zprávy o hrdinské smrti vejprtských vojáků na bojištích Evropy. Vraceli se ranění a zmrzačení, ale přicházeli i noví lidé, totálně nasazení Češi, francouzští a belgičtí váleční zajatci. Z nich se koncem války zaktivizovala skupinka lidí, kteří začátkem května 1945, za podpory jednotek Rudé armády, přebrali moc ve městě, vytvořili revoluční národní výbor a začali organizovat nový život. Na vejprtské nádraží přijel 21. května 1945 obrněný vlak vojenského oddílu "Železo", který byl vyslán Českou národní radou z Prahy, aby prozkoumal situaci v pohraničí a zajistil tu železniční tratě. S jeho posádkou přijeli i další železničáři a příslušníci pohraniční stráže. Město se začalo pomalu vracet k mírovému životu. Ale ten byl zcela jiný, než před válkou.